Částice
Síta, vložky a další mechanické stupně zachycují nerozpuštěné částice. Nejsou určeny k odstranění všech rozpuštěných látek z vody.
Ne nutně. Kvalita úpravy vody se neměří počtem látek, které technologie dokáže odstranit. Důležitější je, zda odstraňuje právě to, co je v konkrétní vodě problémem — a zda zbytečně nemění i to, co v ní měnit nepotřebujeme.
„Odstranit co nejvíce“ není univerzální cíl úpravy pitné vody. Některé technologie pracují cíleně s určitou skupinou látek, jiné zasahují velmi široké spektrum složek vody. Správná volba proto začíná otázkou, co chceme z konkrétní vody skutečně odstranit nebo změnit.
Dobrá technologie řeší konkrétní problém.
Široký zásah do složení vody může být v některých situacích potřebný,
v jiných zbytečný.
Pod slovem „filtr“ se skrývají velmi rozdílné principy. Jeden zachytí mechanické částice, jiný adsorbuje určité organické látky, další mění iontové složení vody a membránová technologie může oddělit velmi široké spektrum rozpuštěných látek.
Proto není odborně správné hodnotit filtr pouze podle věty „odstraní více látek“. Stejně důležité je vědět, jaké látky chceme řešit, v jaké koncentraci, jaký má být výsledný charakter vody a co se s vodou bude dít po úpravě.
Síta, vložky a další mechanické stupně zachycují nerozpuštěné částice. Nejsou určeny k odstranění všech rozpuštěných látek z vody.
Adsorpční materiály mohou podle svých vlastností zachycovat určité organické látky, pachové složky nebo další cílové kontaminanty, aniž by principem nutně odstraňovaly všechny minerály.
Typickým příkladem je změkčování vody, při kterém se cíleně mění iontové složení s cílem omezit technické projevy tvrdosti.
Procesy jako reverzní osmóza mohou významně snížit obsah mnoha rozpuštěných látek současně — včetně vápníku a hořčíku. To může být výhodou, pokud tak široký zásah opravdu potřebujeme.
Vápník a hořčík jsou přirozené minerální složky mnoha pitných vod. Světová zdravotnická organizace uvádí, že pitná voda může přispívat k jejich celkovému příjmu, zejména tam, kde je příjem z jiných zdrojů nízký.
Česká vyhláška současně pracuje u těchto ukazatelů s doporučenými hodnotami. To dobře ukazuje, že cílem pitné vody není automaticky „co nejnižší obsah všeho“.
Existují situace, kdy je široká separace rozpuštěných látek technicky potřebná nebo žádoucí. Typicky jde o některé technologické procesy, specifické zdroje vody nebo případy, kdy je nutné řešit více látek současně.
WHO ale upozorňuje, že při využití demineralizovaných nebo membránově upravených vod je nutné věnovat pozornost jejich následné stabilizaci a minerálnímu složení. U vod vyráběných například z odsolování se proto běžně řeší následné kondicionování vody před distribucí.
Pokud voda obsahuje kombinaci problematických látek nebo technologický proces vyžaduje velmi nízkou mineralizaci, může být široký separační proces správnou volbou.
Pokud řešíme jednu konkrétní skupinu látek, nemusí být nutné zásadně měnit celé minerální složení vody. Vhodnější může být cílenější technologický krok.
Úprava vody není laboratorní soutěž o nejdelší seznam odstraněných látek. Každý zásah má své důsledky: může měnit mineralizaci, chuť, korozní vlastnosti vody, provozní náklady, spotřebu vody, potřebu servisu nebo množství vznikajícího odpadu.
Správné řešení proto nehodnotíme pouze podle účinnosti na jednom parametru, ale podle celého výsledku po úpravě.
Netvrdíme, že široká membránová separace je špatná. V řadě aplikací je nezastupitelná a technologicky správná.
Netvrdíme ani, že minerály musí být vždy zachovány v původní koncentraci. Konkrétní úprava se řídí účelem vody a jejím výchozím složením.
A netvrdíme, že jeden adsorpční nebo filtrační princip vyřeší každý typ kontaminace. Účinnost je vždy potřeba vztahovat ke konkrétní látce, koncentraci a provozním podmínkám.
Tvrdíme pouze toto: rozsah odstranění není sám o sobě měřítkem kvality řešení.
Nejdříve voda. Potom technologie.
Nejdříve zjistěme, co chcete z vody skutečně odstranit, co má naopak zůstat a jak má výsledná voda v konkrétním objektu fungovat. Teprve potom má smysl vybírat technologii.